Turecké hospodářství – 2. část

Každý, koho jsem v Československu a následně v Česku poznal, používal výraz, „turecké hospodářství".Byl a je to národní výraz, který vyjadřuje špatné, hodně špatné hospodaření, ať ve státě, v podniku či v rodině.  

Po vyhlášeni Turecké republiky 29.10.1923 tureckým Parlamentem, tak jak bylo naplánováno, stal se prezidentem Mustafa Kemal Atatürk, který byl též  vůdcem jediné povolené politické strany Turecka a sice Demokratické Lidové Strany. To lidové převzal od Lenina, ale mimo toto přídavné jméno nebylo v jeho politické straně nic lidového, ani ve vládě, která byla sestavena na pokyn Atatürka, ale lidového nebylo nic ani v žádné statní struktuře, které vládla tato strana.

Atatürk po hospodářské stránce nedělal nic jiného, než že převzal tradici Osmanů a částečně byl ovlivněn Leninem tím, že vše patřilo státu. Vše v tom nejširším slova smyslu, vše bylo řízeno v daleko striktnější podobě než za Osmanů. Řízení bylo centrální, jediný rozdíl byl ten, že Osmanové řídili v Topkapi Palac v Istanbulu a Atatürk ve svém poněkud skromnějším paláci v Ankaře.

Genocidu Arménů provedli Osmanové, ale k zestátnění jejich pozemků a majetku (když nepočítáme masové rabovaní ze strany osmanských vojáků, ale i běžných tureckých občanů), to vše bylo zestátněno až za moderního Turecka.

Moderní Turecko následně v 30 tých letech minulého století vydalo dekret na zvláštní zdanění majetku židů, turecké tajné a tajemné síly provokovaly masové vyrabování majetku židů především v balkánské části Turecka, to jest v krajském městě Edirne, které bylo hlavním městem Osmanské říše před Konstantinopolem a tím bylo významným centrem židovské komunity.

Za Osmanské říše jen vybraní židé, Arméni, Asyřané a někdy Řekové měli povolení k obchodování a to pouze v těch komoditách, které dvůr, jeho armáda a jeho elita potřebovala dovést z Evropy či z Asie. Po kompletní čistce těchto menšin Atatürk zaúkoloval, to znamená, uložil obstarání potřeb armády, vlády nové elity - vybrané a státu věrné Turky, z kterých se stali novodobí podnikatelé "moderního Turecka". Bylo to jen pár osob, z těch je dnes jen pár rodin, jsou stále nejbohatšími rodinami v Turecku.

Osoby, ze kterých pak časem vznikla elita tureckého hospodářství, nevíme přesné údaje, v Turecku je stále statní archiv utajen, nevíme, kolik z nich mělo utajený židovský původ a byli poturčenci, ale nebylo jich málo. Těm osobám bylo státem nařízeno v které zemi a s jakou zemí a především v jakých komoditách mají podnikat. Třeba rodina Kavala byla určena k obchodování se Sovětským svazem. A rodina Koç s USA, Itálií atd. Jedinou výjimkou bylo, že během II. světové války dle všeho rodina Kavala směla, vlastně musela, prodávat tabák jak stalinskému Sovětskému svazu, ale také III. Říši Hitlera, v rámci "udržení " rovnováhy na obě strany mezi válčícími zeměmi! A ukázalo se, že pro Turecko byl obojaký systém obchodování přínosem.

Tyto osoby až do konce II. světové války obstarávaly potřeby státu.

Jiny druh obchodování, to jest volný - svobodný trh, či hospodářství, neexistoval.

Všechny banky, nerostné bohatství, "průmysl", železnice, lodě prostě vše patřilo jen a jen státu.

Po smrti Atatürka v roce 1938 se nic nezměnilo, až po skončení II. světové války a po polarizaci světa mezi dva vojenské bloky, to jest mezi Varšavskou smlouvu a NATO. NATO potřebovalo nějakou zemi sousedující přímo se Sovětském svazem a aby měla Bospor a Dardanely jako průplav pro válečné lodě NATO směrem k Sovětskému svazu, proto přicházelo v úvahu jen Turecko, které přiměli k členství v NATO, to byl jediný důvod, jinak ani ekonomicky, ale ani mentálně Turecko nemělo žádné požadované předpoklady k členství v NATO.

Jako člen NATO Turecko aspoň na venek potřebovalo, aby vypadalo jako demokratická země, konečně po 23 letech vládnutí Atatürkovy strany "moderního Turecka" bylo vůbec poprvé povoleno založení nějaké jiné strany. Byla založena v rámci zlepšeni image Turecka Demokratická strana i s "demokratickým" jménem po vzoru USA, která se směla účastnit voleb až v roce 1950. V těchto prvních volbách skončilo po 27 letech vládnutí jedné jediné strany, to jest po víc jak čtvrt století vlády strany Atatürka, i když sám už od roku 1938 nežil.

Nově zvolená vládnoucí Demokratická strana skutečně byla, nebo se alespoň snažila být, liberální, liberální do té míry, co jim armáda a statní aparát dovoloval. Začala povolovat byť omezený dovoz amerických vozů, státní agrární banku donutila, aby zemědělcům půjčovala s normální úrokovou sazbou víc peněz v naději na prosperitu zemědělství, začal být velice žádaný dovoz zahraničního "luxusního zboží", chtěla modernizovat statní výrobní podniky. Když jejich snahy "překročily únosnou mez" armády, tak armáda provedla puč a všichni včetně předsedy vlády dostali provaz, psal se rok 1960. Po uchopení moci ve státě vojáci brzy poznali, že nejsou schopni vést hospodářství, že tomu nerozumí a že nastává hospodářská krize tykající se jejich potřeb, proto opět dovolili nové parlamentní volby, ale s tím, že prezident musí být voják. A opět vyhráli ti samí liberálové a nikoliv strana Atatürka, kterou prosazovali všemi prostředky vojáci. Liberálové začali povolovat ve směšně omezené míře zahraničním podnikům výrobu na území Turecka, mezi prvními byla Škodovka a Jawa, které postavili na území Turecka své montážní závody a ty vyráběly víc, než mateřské závody v ČSSR! Vláda dovolila, byť velice omezeně, že zahraniční podniky směly stavět elektrárny a opět mezi prvními byla Škoda Praha - Škoda Plzeň zastoupené Škoda – Exportem. Škoda začala projektem na tehdejší poměry největší tepelné elektrárny SOMA. Sovětům bylo dovoleno, aby postavili v Turecku největší železárnu a poprvé v historii Turecka povolil stát stavbu soukromého pivovaru, který postavil plzeňský pivovar Pilsen a pojmenovali Efes-Pilsen. Tím to asi zase přehnali, protože přisel další puč! 

Rozhodl jsem se o tom psát jako první po 45 letech pátrání. Proč právě v době tak ostré polarizace světa mezi NATO a Varšavskou smlouvou, právě vojensky a NATO věrný stát jako je Turecko, proč právě dovolil jako prvním na svém území podnikat a vyrábět firmám ze socialistického Československa, to je dodnes schováno v archivech České republiky! O zničení archivních dokladů usilovalo Turecko od svého založení a velice úspěšně!

Proč Turecko zvýhodnilo právě Československo, lze možná najít v jistých aktivitách  již dávno zapomenuté české ilegální organizace jménem MAFIA a v tom, co se kdysi dávno dle všeho odehrávalo v Karlových Varech v hotelu Pupp! Někdo patrně dbal na to, aby i to, co se odehrávalo v aranžmá MAFIA v hotelu Pupp už někdy v roce 1918, bylo důkladně smazáno a to nejen v českých archivech.....

 V té době Turecko konečně získalo pro zemědělství traktory, kombajny, byť vyráběné v licenci od Fiatu, zemědělství bylo téměř už aspoň v těch elementárních položkách soběstačné.

A opět po malých krůčkách směrem k zahraničnímu "tržnímu hospodářství ", startoval pochod po hlavním městě s heslem zavedení pořádku, to se psal rok 1971.

Jen podotýkám, že Turecko, přestože bylo členem NATO od roku 1952, až do konce 80 tých let bylo zemí, kde bylo držení zahraničních měn striktně zakázáno.

Vzpomínám si, kolik úřadů jsem musel obcházet, abych získal 105 USD k vycestování za účelem studia v Evropě!

Státem regulované hospodářství, které nepřežité trvalo až do začátku 80 tých let, nebylo možné srovnávat ani se socialistickými zeměmi, v těch existoval aspoň Tuzex, kde bylo možné koupit zahraniční automobily.

Do poloviny 80 tých let byl nejen zakázán, ale byl i trestný prodej či drženi amerických cigaret jako je Marlboro, to jen na dokreslení obrazu "moderního Turecka", které se jako značka pro jisté kruhy dobře prodávalo.

Ostatně toto „moderní“ Turecko jako moderní zemi z českých autorů popsali Hanzelka a Zikmund.

 Turecká armáda mohla existovat jen díky finanční podpoře a bezplatnému technickému vybavení země NATO a to především USA, jelikož už armáda nemohla dobývat a dostat se tak ke kořisti, jako tomu bylo v době Osmanské říše. A Turecko se po ekonomické stránce klasifikovalo jako země třetího světa či jako rozvojová země, přestože bylo členem NATO.

 Vojáci zemí NATO z obavy z komunismu již v té době začali budovat tajnou strukturu nejen v Turecku, ale i v dalších zemích NATO. V Itálii se ta tajná a tajemná organizace jmenovala Gladio, v Turecku Ergenekon. Jako pevnou zeď proti síření levicových ideologií stratégové vymysleli posílení a rozšíření islámu i jako ekonomické síly. V té době, to jest kolem roku 1970, se objevil i Güllen jako předseda "protikomunistického sdružení" v bezvýznamném kurdském městě Erzurum. Těch Güllenů ale bylo v každém okresním městě či v každé čtvrti větších měst nespočet.

Vedle síření islamistické ideologie se měli angažovat i ve všech oblastech hospodářství.

Už v polovině 80 tých let se stala jejich politická strana součástí vládní koalice.

Celé hospodářství se skládalo z tří struktur: stát, při vzniku státu pro potřeby státu a armády tolerované společnosti, a teď ještě společnosti s islamistickým kapitálem. Ale koncept stratégů někde daleko v zahraničí, se nezdál vojákům, kteří nebyli ochotni se ani o kousek své moci rozdělit s novým subjektem jako islamistický kapitál, tak opět poslali do ulic své tanky, zavřeli už jednou provždy "liberály", ale i sociální demokraty, zakázali jim návrat do politiky, to se psal rok 1980, kdy ve statní kase přece jen nějaké prostředky byly. Prostředky vojáci spotřebovali za dva roky, když opět nevěděli, jak dál, tak dovolili svobodné volby, ale ještě předtím pro bezpečnost do budoucnosti schválili Ústavu, na kterou nesměl nikdo sáhnout, tato Ústava jim měla garantovat jejich stálý vliv nad neposlušnými liberály.

Ve stejné době už Ronald Reagan v USA začal stavět svůj tajný team zaměřený na zničení komunismu jako největšího zla a potřeboval, aby Turecko jako jediná země hraničící se Sovětským svazem a disponující svou polohou jako obrovskou výhodou ve válečném konfliktu proti Sovětskému svazu, bylo částečně ekonomickým státem, nikoliv státem žijícím jen z financi podpory USA.

Snad možná USA učinilo vše, aby v prvních volbách po vojenském puči v roce 1980 zvítězila strana Turguta Özala…  Özal založil svou stranu krátce před volbami jako konkurenta proti politické straně, kterou založili vojáci a jako bývalý vysoký spolupracovník světové banky volby "zázračně" vyhrál. Jaký podíl na tom zázraku měla tehdejší Amerika Ronalda Reagana, nevím, ale vím, že to byla doba, kdy se vedla globální válka ve všech oblastech proti komunismu. Součástí té války bylo posílení nejen islamistických náboženských struktur, ale též posílení islamistického kapitálu.

A v tomto duchu Özal začal zavádět poprvé od založení Turecké republiky základy tržního hospodářství, to se psal rok 1983, to jest přesně po šedesáti letech po založení "moderního Turecka", kdy často lidé neměli peníze ani na ten klobouk, který byl symbolem "moderního Turecka".