Výkřik nevinné kurdské krve

Není žádným veřejným tajemstvím, že jsem lékař a že jsem se hned po své promoci na Univerzitě Karlově po příjezdu do Francie zapojil do aktivit nově založených Lékařů bez hranic, abych jako lékař plnil svou povinnost a to především vůči svému vlastnímu národu. Proto jsem neváhal ani na okamžik, s díky jsem odmítl stipendium francouzské vlády a odletěl jsem na tehdy nejkrvavější frontu, do západního Íránu.

 Již třetím rokem probíhají boje proti islámistickým zrůdám z Islámského státu. Tehdy, okolo roku 1980, to byla válka proti Islámské republice. A to vše bez efektivní pomoci ze zahraničí, zejména v Rojava (syrském Kurdistánu) by byla zahraniční pomoc velmi potřebná. Civilizovaný svět téměř přehlížel otřesné záběry kurdského města Kobane, doslova srovnaného se zemí. Proto, z toho prvního lékařského popudu, jsme se rozhodli koupit nějakou účinnou sanitku, abychom alespoň mohli pomoct zachránit pár lidských životů. Na záchranu všech nemáme kvůli laxnosti “civilizovaného světa” prostředky.

 Není žádným tajemstvím, že více než sedmdesát procent našich raněných umírá na vykrvácení, protože se včas nedostanou do nemocnice. Proto jsme se po dlouhých úvahách a konzultacích jak s bývalými evropskými vojáky, kteří znají region i bojové podmínky Blízkého a Středního východu, tak i se zkušenými záchranáři, rozhodli, že koupíme Tatru a na ní obojživelnou pásovou sanitku s nafukovacím lůžkem, abychom dokázali pomoct i v tak technicky omezeném prostředí. Tatra měla tuto obojživelnou pásovou sanitku dopravit do blízkosti fronty a obojživelné vozidlo vložit, aby mohla zachránit naše bojovnice, bojovníky a hlavně děti a ženy, které se stávají terčem sebevražedných IS-atentátníků. Byli jsme skoro v extázi, když se nám původního majitele této soupravy, soukromou společnost, podařilo přesvědčit k jejímu odprodeji. Nad rámec smlouvy nám tato firma darovala i potřebnou lékařskou výbavu a několik nafukovacích matrací – jde o věci které ani zde nejsou levné, ale pro umírající v Rojava mají hodnotu doslova nevyjádřitelnou.

 Konečně jsme celou soupravu přivezli na můj pozemek. Netrvalo ani pár dní a už jsem viděl, jak se kolem objektu pohybuje Monika Uzunoglu, jinak bydlící v Mnichově Hradišti (nejméně 100 km daleko) a přes dvoumetrový plot se snaží tuto soupravu všemožně nafotit. Zda šlo o její první „návštěvu“, netuším. Rozhodně to bylo poprvé, kdy jsem jí takto zastihl. Následně jsem začal dostávat od svých známých její dopisy, kde uvádí všechny detaily o té soupravě, dokonce i kupní cenu! V této situaci jsem se obrátil na prodávajícího, kde mi bylo potvrzeno, že se na něj skutečně obrátila, představila se jako moje „manželka“ (třebaže spolu už mnoho let nežijeme) a zneužila dobré vůle těchto osob ke zjištění všech detailů o soupravě. Když ona tyto citlivé informace včetně fotografií soupravy předala jí neznámým osobám a to se zlým úmyslem, nebylo obtížné se domyslet, že je s největší pravděpodobností předala i zástupům těch států, které Kurdy vnímají jako své největší nepřátele, aby tak dodání sanitky do Kurdistánu zabránila. V následujících dnech měla jít tato souprava na technickou prohlídku a stála 200 metrů od mého domu na silnici. Stála tak, že nikomu nemohla překážet. Přesto se vzápětí objevila říčanská policie, jejíž služebna je vzdálená asi 10 km, s tím, že jí bylo oznámeno, že tato souprava překáží dopravě. Následně mi bylo sděleno, že údajně oznamovatelkou je Monika Uzunoglu. Je zřejmé, že já i souprava jsme pod nepřetržitým dohledem.

Nabízí se oprávněná otázka, zda Policie ČR reaguje takto rychle a svědomitě na všechna podání občanů České republiky, tím spíše na chronické stížnosti této osoby, o kterých by po letech zkušeností mohli vědět, že se obvykle nezakládají na pravdě a že se jedná o psychicky narušenou osobu dle všeho nacházející se v rukou jistých pomstychtivých policejních činitelů.

 Ale evidentně její narušený psychický stav vyhovuje těm některým pomstychtivým policejním činitelům, aby se mně a mému statečnému národu tímto zákeřným způsobem a v tak pro nás zranitelné době, pomstili. 

Nelze od těchto policejních činitelů očekávat rytířský postoj a to, aby sundali tu je před vším chránící uniformu a postavili se mně na roveň – tak jako já, jako civilisté!!!

 Je na místě oprávněná otázka, zda tyto evidentně jistými státními složkami České republiky tolerované, podporované “hyperaktivity” této osoby, nejsou známy ostatním složkám státní správy odpovědným za dodržování platných právních norem a bezpečnosti země? Jestli státní složky odpovědné za bezpečnost Českého státu nejsou schopny zajistit bezpečnost občanů žijících na jeho území, jak mohou zajistit bezpečnost České republiky před eventuálním útokem ze strany například Islámského státu ?   

 Výsledkem této jistými částmi státní správy tolerované a podporované hyperaktivity Moniky Uzunoglu je skutečnost, že tato souprava stále stojí v ČR a nevinní lidé, kteří jsou oficiálními spojenci České republiky a NATO proti Islámskému státu dnes a denně zcela zbytečně umírají. 

 Nabízí se oprávněná otázka, jak zvrácená a nemocná musí být mysl i svědomí těch, kteří se svou laxností, tolerancí či dokonce přímou podporou podílejí na tom, že jen kvůli něčí osobní mstě vůči mé osobě, dnes a denně umírají zcela zbytečně nevinní chlapci a dívky na frontě proti největšímu nepříteli celého lidstva.

 Sebereflexi od těchto místních zločinců čekat zcela jistě nemůžeme – a to dokonce ani nyní, když se nepřímo stávají spojenci ISIS. Je však na místě, aby se každý, komu nejsou životy kurdských bojovnic a bojovníků a koneckonců i stav práva v jeho vlasti lhostejné, zamyslel nad „výkřikem krve nevinných“.