Bezpečnost českého státu

Bezpečnost státu jako instituce zajišťují dle zákona takzvané bezpečnostní složky. Jména a označení těchto složek se v závislosti na konkrétním státu i vymezení jejich působnosti mění. Činnost a působnost těchto složek v demokratických státech upravuje zákon. Tyto státní bezpečnostní složky nejsou nijak produktivní: nic neprodukují, pouze zajišťují bezpečnost občanů a jejich činností, podnikání a majetku – a přitom dodržují a respektují platné zákony. K tomu jsou placeny z daní, které odvádí produktivní část společnosti.
V totalitních zemích se tyto složky, placené z daní produktivní části společnosti, stávají represivními silami stojícími nad občanem, disponují řadou privilegií a slouží státu, nikoli jeho občanům. To byl i případ bývalé ČSSR, kde byla některá elementární práva občanů soustavně potlačována a kde měl občan z těchto složek i jejích příslušníků oprávněný strach. Obzvlášť, jednalo-li se o tzv. tajné služby.
Dlužno konstatovat, že dnes, po 25 letech života v demokracii, tento svérázný represivní syndrom přetrvává. Vzpomeňme si, že první republika netrvala ani 21 let. Jestli se i po 25 letech musí občan bát policistů, státních zástupců, soudů a tajných služeb, není to vina občana. A není to ani tak, že by snad občan trpěl nějakou paranoiou či fobií. Je to to holý důsledek faktu, že stát nikdy účinně nevytvářel demokratické právní bezpečnostní složky sloužící občanům. A je přímo tristní, že tyto složky jsou stále nad občanem. Jejich kontrolní mechanismy existují často pouze na papíře a „fungují“ jen jako nástroj mocenského boje v rámci politicko-ekonomických struktur.
Je k zamyšlení, jestli za tento stav nemůže i samotný občan, který se již 25 let nechává manipulovat politickými stranami. Nacházíme se ale v době, kdy si tyto složky, které se doposud chovaly jako nezodpovědné panstvo, konečně musí uvědomit, že nejen občan, nejen stát, ale že celá civilizace, kterou tento národ pomáhal vytvářet, je v největším ohrožení za poslední staletí. Toto tvrzení není z nějaké sci-fi, nebezpečí je reálné a stojí před branami naší civilizace.
Nejsem tak naivní, abych začal věřit tomu, že tyto složky si zmíněné nebezpečí konečně uvědomí a najednou v sobě najdou sebereflexi potřebnou k tomu, aby jejich představitelé přestali upřednostňovat osobní zájmy a začali se chovat v zájmu své civilizace.
 

Jak introvertní, egocentrické a otupělé jsou tyto složky, to se nám ukázalo na příkladu Francie. Před čtrnácti lety al-Kajda zaútočila na Ameriku. Následně začaly bouchat bomby ve Španělsku, Anglii a Asii. Tyto bomby nikoho z bezpečnostních složek nepoučily, dokud to v lednu 2015 „nevybuchlo“ v redakci Charlie Hebdo. Každý průměrně vzdělaný občan této civilizace tehdy doufal, že se konečně bezpečnostní složky evropského kontinentu probudí a opustí svou lenost, svou letargii a své absurdní interní boje a budou se snažit dělat to, od čeho jsou jejich příslušníci placeni – tedy chránit nejen evropské občany, ale i civilizační hodnoty evropského kontinentu.
 

Poslední útok v Paříži bohužel dokázal, že se bezpečnostní složky z Charlie Hebdo nepoučily vůbec nijak. Nelze tedy očekávat, že se nějak poučí alespoň nyní. Ano, možná by se poučily, kdyby příbuzní obětí pařížského masakru začali s hromadnou žalobu o odškodnění na příslušníky Informační služby Francie. Přitom je stav práva i demokracie ve Francii mnohem lepší, než v České republice, kde nejsou bezpečnostní složky tak často jen instrumenty v rukou politicko-ekonomických subjektů.
Proto občanům České republiky nezbývá nic jiného, než hlasitěji vyzývat odpovědné instituce, aby vůči občanům, státu i vlastní civilizaci začaly plnit povinnosti, které jim vyplývají už ze samotného zákona, jímž byly zřízeny.