Tragédie lodi naděje

STRUMA  - největší námořní civilní katastrofa II. světové války .   Na konci roku 1941 se II. světová válka se dostala do své strašlivé fáze. 

V tom období Němci zavraždili v rumunském městě asi 4000 Židů a mezi rumunskými Židy vypukl strach a panika. Každý z nich hledal jakoukoliv cestu k útěku. Byli bezmocní.... Téměř celá Evropa byla okupovaná hitlerovským Německem. Turecko kvůli svým dobrým vztahům s hitlerovským Německem nedovolovalo, aby Židé jeli přes Turecko do Izraele, přesto ale mnoho Židů bylo ochotno učinit vše, co bylo v jejich silách, aby aspoň zachránili svoje děti. Tak si přečetli v novinách, o nějaké transatlantické lodi patřící řecké společnosti s panamskou vlajkou a v reklamě byla úmyslně použita fotografie Queen Mary. Ale skutečná loď byla postavena někdy v roce 1867, měřila 46 metrů a byla ze dřeva s maximální kapacitou 100 cestujících.

Loď STRUMA měla přezdívku „Tlusťoch“!

Cestovné z rumunského přístavního města Constantia  do Izraele cenila 1000,- USD. Židé prodali vše, co měli, aby mohli svoje děti a někteří i sami sebe, dostat z Rumunska do Izraele. Loď byla zchátralá, přesto Židům nezbývalo nic jiného než to, že se s lodí dostanu až do Izraele, byla to jejich poslední naděje. Na loď s maximální kapacitu 100 lidí bylo umístěno 769 „cestujících“ a měla jednu jedinou toaletu. Strava cestujících spočívala v tom, že dostali jeden pomeranč trochu pistácie a cukr a jednou za 3 dny čaj. Třetí den se na cestě porouchal motor lodě a kapitán sebral vše, co měli cestující u sebe (zlaté cenné předměty) za opravu motoru a když loď se dorazila do Istanbulu, praskl tentokrát motor a loď už nebyla schopna plavby.

Přestože loď vysílala S.O.S., turecké pobřežní jednotky nedovolily lodi se přiblížit k přístavu.

Jeden fyzicky zdatný mladík zkusil jedné noci proplavat k břehu, podařilo se mu to, ale následně byl pobřežní hlídkou zadržen a převezen zpět na loď.

 Tehdy se v Turecku žijícímu Židovi Simon Brodovi podařilo podplatit některé turecké činitele, aby alespoň jemu dovolili jednou za tři dny přivézt na loď stravu, kterou financovali Židé z USA.

 Po 62 strašlivých dnech pro ty, kteří byli na lodi, Anglie se konečně rozhodla přijmout 28 dětí ve stáří od 11 do 16 let, ale Turecko na to nepřistoupilo a nedovolilo, aby těch 28 dětí opustilo loď.

Židé na lodi u istanbulského břehu napsali na bílé prostěradlo: „Pomoc ženám“. A to neměli dělat, onou noc 200 tureckých policistů vtrhlo na loď a nejen že roztrhali nápis, ale zmlátili do krve všechny a zavřeli je do spodní části lodě, do všech prostor, kde je jen mohli uzavřít, aby nebyli vidět na lodi. A poškodili stěny lodě, jak jen mohli, přivázali loď za svůj turecký tahač a odvezli ji na hluboké Černé moře, nechali loď tam a vrátili se zpátky.

Loď  naděje  čekala na svou smrt ve vlnách Černého moře s 769 Židy na palubě….

Jak to bylo přesně, to nevíme, dle pofiderního, ničím nepodloženého oficiálního tvrzení Turecka,  nějaká sovětská  ponorka údajně vyslala signál a když z lodi nedostala odpověď, tak loď považovala za nepřátelskou loď a sestřelila ji, ale údajně ….to je ta verze alá Turecko ....

 24. února 1942 cesta, která začala 14.12.1941, skončila na dně Černého moře. Ze všech se 769 lidských duší zachránil pouze jeden jediný člověk David Stoliar.

Než byl David zachráněn – ve svých pamětech to popisuje - chce ze zoufalství vytáhnout z kapsy kapesní nůž a podřezat si tepny, z chladu však jeho prsty už neměly sílu nůž otevřít…. bylo mu 19 let… a dodnes není objasněno, jak je možné, že se v blízkosti nacházela turecká loď, která zachránila Davida, o kterém si mysleli, že patří k personálu….

Tenkrát ale i dlouho poté  všichni svalovali vinu na Sověty, ale zapomněli na skutečnost, že předseda vlády Turecka Refik Saydam v těchto dnech , nezapomněl s úmyslem získat vetší sympatie u hitlerovského Německa sdílet v těchto osudových dnech pro 769 lidských duši : "Turecko nebude přeci poskytovat pomoc nežádoucím lidem. Toto je naše cesta. Proto jsme je nenechali vystoupit z lodi v Istanbulu”…..

Desítky let nikdo nesměl v Turecku o té zrůdnosti psát, bádat, publikovat. Když v roce 1990 filmová společnost Umut Sanat (Umění naděje) chtěla o tomto natáčet film, nebylo jí to dovoleno.

V roce 2000 Angličan Greg Buxton, vnuk jednoho z personálu lodě, když chtěl v tom místě hledat trosky lodě pod mořem, Turci mu to nedovolili!

Pár let později konečně jedna společnost přeci dostala povolení  – dle všeho díky nehorázným úplatkům – našla skutečně jen šest mil - to jest ve výsostních vodách - daleko od tureckých břehů v hloubce 70-80 m trosky lodě..

David Stoliar, který díky nadlidskému úsilí Simona Broda směl krátce zůstat v Turecku, následně se ilegálně dostal přes Sýrii do Izraele, tam se dal k anglické armádě, bojoval proti Nacistům, po válce odejel do USA do Oregonu. Přes Sýrii až do Izraele šel bos a tak v Oregonu po letech založil továrnu na boty a neuvěřitelně zbohatl. V roce 2001 přicestoval do Turecka, našel toho, kdo mu byť nechtěně zachránil život a odměnil se mu a teprve před třemi roky ve věku 91 let zemřel.

 Jen v Izraeli v městě  Ashod v podobě plastiky se smí lidstvo dozvědět o té lidské zrůdnosti spáchané na úkor lidskosti.