Lidská etika - část 2.

Zlo zesiluje a dostává se do dimenze přesahující představivost autorů hororoých děl, protože je nepředstavitelné i autorům novodobých produktů státních strážců země Franze Kafky.  

Chtěl jsem poznat prof. Vymětala osobně! Chtěl jsem pochopit, jak nějaký člověk s akademickými tituly ze sociálních věd a k tomu mezitím vedoucí katedry lékařské etiky, se mohl tenkrát tak chovat, chtěl jsem poznat hranici zla v člověku a chtěl jsem poznat, zda se s tím zlem či zrůdností vypořádal, když ta hra, jejíž součástí byl i on, byť v "malé části", skončila jejich "nezdarem". Chtěl jsem poznat jeho chování při konfrontaci se mnou osobně tváří v tvář. Tomu pocitu nelze možná porozumět, ale ten, kdo byl neprávem šikanován a byl odsouzen k zániku a zázračně to vše přežil, možná pochopí, že jsem ho chtěl vidět, dívat se do jeho očí a poznat, co to je za bytost!

V den vyšetření jsem za ním šel, mělo se to konat legendárním, mystickém Faustově domě. Byl jsem tam o půl hodiny dřív a díval jsem se na ty jinak nádherné budovy a stále jsem nemohl pochopit, že právě v té budově je on, ten Vymětal, ten člověk, který se tak nemilosrdně podepsal pod našimi osudy. Každý můj krok mně způsoboval bolest už při vkročení do té budovy, při vědomí, že tam působí Vymětal. Udělalo se mi zle. Osud mně nemilosrdně vedl stále k poznání nepředstavitelného zla! Našel jsem ho někde v prvním patře, zazvonil jsem a čekal jsem, že dveře otevře sekretářka. Ale dveře otevřel on sám, pan "profesor“ stál proti mně v bílém oblečení. Psycholog v bílých kalhotách, v bílé košili a v bílém plášti tak, jako kdyby byl lékařem připraveným k zákroku.

Profesor Vymětal nedokázal skrýt svou nenávist vůči mně. Měl nasazenou masku profesionálního psychologa, masku skládající se z několika vrstev a proměňující se podle potřeby okamžité situace…. Ale přesto ve svých očích v jistých okamžicích nemohl skrýt svoji nenávist vůči mně. Viděl jsem v jeho očích nenávist lovce nad přežívající obětí, která se dostala z jím zasazené rány a stojí proti němu tváří v tvář… V některých okamžicích jeho svérázný výraz pomstychtivosti jako kdyby říkal: tenkrát jsem nevěděl, kde je tvoje smrtelné místo, ale teď to kamaráde vím a tam tě dostanu. Tím mým smrtelným místem byla diagnostikována odborníkem s pedagogickým titulem ve Faustově domě moje bezmezná láska ke svému vlastnímu dítěti, které se mi snažili vyrvat ze srdce, které jsem nesměl ani vidět, ani se jí dotknout. To si vychutnával pan profesor. Jeho "něžné" a "slizké" poznámky doplňovaly jeho vychutnávání si bolesti trpícího otce, trpícího pro své vlastní dítě! Bolest otce, který trpěl…. Například, když jsem zde bojoval o svoji svobodu a čest na objednávku mně zcizenou státní mocí, on sám jel do Německa, kde asi vydělal víc peněz než v ČR. On nám vrazil nůž do zad a následně jel do Německa pro prachy a já zůstal v ČR, kde jsem bojoval proti všem proti mně "zainteresovým" složkám o svou ztracenou, odcizenou čest!  Čest, jako lidská hodnota, byla asi pedagogovi etiky vzdálená jako ani Ondřejovskou hvězdárnou jěště nespatřená hvězda.

Já tam byl s nadějí, že konečně s pomocí placených odborníků nesoucích odpovědnost za naše děti, to jest za další generace naší civilizace, najdu pomoc, zachráním svoji dcerou dle všeho před psychopatickou matkou, abych ji mohl vychovávat tak, aby se z ní stal člověk, jemuž jsou vlastní lidské hodnoty, aby ty hodnoty zdokonalovala a předala dál svým dětem…  Stát k tomuto určení stavu věcí určil i pro ostatní děti profesora Vymětala a soud určil tohoto člověka přímo i pro moje vlastní dítě!