Islamistický Trojský kůň v Čechách XVI.

V tom islamisty žádaném tažení nestoudně zneužívají moji psychicky nemocnou bývalou ženu proti mně a moji šestiletou letou dceru jako rukojmí .

Nevěděli jsme co se děje, proč Mehmet Agar přijel osobně do ČR právě ve dnech, kdy Ismet Sezgin navštívil Česko, aby dal najevo, že chce na křížové tažení proti jeho osobě v návaznosti na mně, zapomenout a podat ČR přátelskou ruku. Ismet Sezgin byl ministr vnitra, který přijel do ČSFR už v roce 1992, aby podepsal jako jedna z mála zemí smlouvu o vzájemné pomoci proti organizovanému zločinu a následně o jeden a půl roku později přijel do Prahy jako předseda parlamentní komise pro bezpečnost jednat s dalšími předsedy parlamentních komisí členských států NATO o procesu přijeti do NATO společně s předsedy parlamentních komisí kandidátských zemí, to bylo krátce před mým zatčením. Já jsem ho samozřejmě celou dobu doprovázel, měl přijet jeden a půl dne po mém zatčení na oficiální jednání, ale když se dověděl o mém zatčení, vystoupil z letadla. Teď byl v Praze a byl tady i Mehmet Agar…  Aby tu absurditu kdosi korunoval, zařídil, že při fotbalovém utkání Galatasaray se Spartou seděli oba v čestné lóži.... Demonstrace zločineckých sil turko-islamistů opřených o jisté místní policejní struktury byla s plnou parádou!

O programu jeho návštěvy musel někdo z české strany informovat Ali Kemala Cinara a spol., protože když chtěla celá delegace projít přes Karlův most, tak tam na ně čekal Ali Kemal a spol.!  Přitom už Ali Kemal musel vědět, že pan Sezgin ví, že je to on, kdo ho před jeden a půl rokem chtěl v jeho kanceláři "odradit" od jakéhokoliv závazku v můj prospěch, když jsem se nacházel ve vazbě v ČR.

Byla to strašná úleva, když návštěva skončila a Ismet Sezgin odcestoval domů bez nehody, Praha byla nebezpečnější než Ankara.

Hned jsem opět - naivně až hloupě, tak jako před mým zatčením v roce 1994 - šel za ředitelem cizinecké a zahraniční policie za Karlem Freundem, přijal mně. Zuřil jsem, že stále toleruje nejen existenci, ale i nárůst těchto živlů v ČR a že mu nestačilo jeho selhání v roce 1994! Byl to neschopný člověk, sedel na tom křesle jen proto, že byl přítelem Jana Rumla, neměl žádnou jinou schopnost, která by ho opravňovala na toto v tehdejších poměrech tak důležité místo ve strukturách policie. Jasně, že měl špatné svědomí, za to, co mne a dalším třem Kurdům díky své impotenci způsobil. Dostal se do panického stavu tím, co jsem mu sdělil za informace včetně anabáze s radarem Tamara.

S radarem Tamarou souvisela má silná obava o život Kurdů v Iráku. Kdyby Tamaru získal Saddám Husajn, použil by ji proti americkému letectvu, které chránilo Irácký Kurdistán! Saddám by pak mohl nerušeně bombardovat Kurdy i přes to, že nad Kurdistánem vyhlásila OSN bezletovou zónu. Je jasné, že Saddám bezletovou zónu neakceptoval a bombardoval Kurdy při každé příležitosti, než zasáhla letadla amerického námořnictva. Kdyby ale měl Saddám Tamaru, tak by letadla amerického námořnictva sestřelil. Americká letadla totiž vyhnala jeho letadla pryč z bezletové zóny nad Kurdistánem. Jak jsem se dozvěděl, že Tamara lokalizuje i tzv. "neviditelná letadla USA", tak jsem věděl, že Američané by neměli žádnou šanci chránit Kurdy před Saddámem. Vidina, že by Saddám mohl získat Tamaru, se pro mně stala od první chvíle černou můrou. Proto jsem Karlu Freundovi jasně řekl, že si toto už my Kurdové nenecháme pro sebe a teď nejde jen o mně či pár Kurdů, ale o celý můj národ v Iráku, ale jde i o americké letce.

Karel Freund začal něco brebtat o tom, že je to dost vážná věc a že o tom musíme hned informovat Jana Rumla, že on je na to moc malý pán a podobně. Tak jsem mu řekl, že ať si tedy Rumlovi zavolá, což udělal, že se s ním musí hned sejít, že je to naléhavé. Sebrali jsme se a odjeli na Ministerstvo vnitra, Nad štolou 3, Praha 7. U recepce ukázal svoji kartu, breptal něco, že jdeme a já jsem trval na tom, abych byl zapsán do knihy návštěv, aby Jan Ruml nemohl později říct, že mně vlastně osobně nezná, tak jako to udělal po mém zatčení.

Teprve pak jsme šli někam do 6. patra a Freund zaklepal na dveře, vešli jsme se dovnitř. Jakmile si Ruml vyposlechl to, co jsem mu sdělil, začal zuřit, jak to, že toho už nemám dost, proč se zabývám těmi věcmi, že jestli mi nestačilo to trápení ve vazbě, ať sedím doma a počkám, než dostanou tučné odškodnění…. a podobné nesmysly. Stvořitel je mým svědkem, že až do této chvíle jsem nikdy nepomyslel na nějaké odškodnění, ale on ANO.

To byl celý jeho svět, prachy, chlast, ženy a rychle a nezaslouženě získaná moc. Moc, co mu spadla z nebe tak jako po roce 1990.

A já jsem si naivně myslel, že si nejdříve sedneme a nějak se mi omluví za to, co mně způsobila nečinnost a neschopnost jeho ministerstva a jeho rezortu a že mi nějak vysvětlí, jak k tomu mohlo vůbec dojít a že mi řekne, co bylo v pozadí toho, že i na interpelace poslanců reagoval tak nehorázně, že mně označil za zločince atd. Ale spletl jsem se, kdepak Ruml a že by měl nějaké svědomí? Nebo že by měl alespoň nějakou minimální kultivovanost v jednání, či dokonce ohleduplnost vůči druhé nebo třetí osobě! Obzvlášť pochází-li ta osoba ze země jako je Kurdistán a jednalo se o Kurda, který nemá nikde nějakou státní podporu. Kdybych byl Američan, asi by nevěděl, jak se podbízet, ale omlouvat se Kurdovi? To byl a je Jan Ruml, který jednu dobu rozhodoval o vnitřní bezpečnosti tohoto státu….

Asi o deset dnů později měl premiér Václav Klaus navštívit USA a měl se sejít Billem Clintonem, ale také s Al Gorem. Řekl jsem Rumlovi, aby podklady předal panu Klausovi, jestli by toto neprojednal s Američany, jde přece o jejich bezpečí při ochraně Kurdů. Ten rádoby inteligentní tvor na to odpověděl něco v tom smyslu, že jestli nepřeceňuji  ty papíry. 

http://archiv.ihned.cz/c1-814065-prodej-firmy-htt-tesla-pardubice-setri-armada 

Si podklady o Tamaře ode mně ale vzal, stačil ještě vynadat Karlu Freundovi, že mně tam vůbec přivedl… aby o deset let později jako ukřivděná děvka v přítomnosti Františka Janoucha, Dr. Květy Jechové a Dr. Libuše Šilhanové když se mně omluvil, tak jim plakal na rameni, jak že byl tehdy bezmocným ministrem.

Nevěděl jsem, co si mám myslet, dusil jsem v sobě přiléhavý český výraz hajzl.

Premiér Václav Klaus odletěl do USA na oficiální návštěvu a já neměl možnost mu to osobně sdělit, byl jsem pořád ještě trestně stíhanou osobou… Díky tomu, že agenti operativci úřadu Václava Kučery vedli v době mého uvěznění proti mně ničivou tiskovou kampaň, která neměla nic společného se zákonem, kdy samotný Václav Kučera vystupoval před kamerami jako odhalitel největšího mafiána, proto jsem neměl šanci se spojit s Václavem Klausem. Bylo jen pár výjimečných politiků, kteří byli ochotni se se mnou sejít, jako Egon Lánský, Pavel Dostál, Jaroslav Bašta apod.

Premiér Klaus tedy odletěl a ještě když byl v letadle směrem do Washingtonu (časový rozdíl), Washington Post zveřejnil článek o tom, že z České republiky chtějí propašovat Tamaru do Iráku! Když se pak pan Klaus sešel s Billem Clintonem, buď nevěděl, že nějaký článek ve Washington Postu vyšel - pak je to výlučně chyba tehdejšího velvyslance a přítele Jana Rumla Alexandra Vondry, který měl okamžitě Václava Kluse informovat, aby byl připraven na případnou otázku Billa Clintona, jelikož každý vzdělaný člověk ví, že američtí prezidenti snídají s Washington Postem - a nebo to věděl. Ale Vondra ho na to dle všeho neupozornil buď z nedbalosti, nebo z negramotnosti. Jiné vysvětlení není.

Jak jsem se pak dozvěděl, Bill Clinton se skutečně pana Klause na to ptal, Klaus obsah údajně energicky dementoval, že se nezakládá na pravdě. Přitom Vondra ho musel předem upozornit (pokud měl trochu vzdělání), že Washington Post jen tak neověřenou informaci nezveřejňuje, dá se říct, že tradičně patří do postu WP, že když je nějaká hlava státu v letadle směrem do Washingtonu, zveřejní erudovaný článek o problematice země návštěvníka, aby naznačili, že o problémech jsou dobře informováni, aby se nepokoušel někoho "oblbnout".

Hostitelé to jest Bill Clinton a Al Gore byli údajně zklamáni z postoje premiére Václava Klause, dementujícího WP a popírajícího možnost cesty Tamary směrem do Iráku. Jak jsem se dozvěděl, údajně Bill Clinton zavolal panu Václavu Havlovi do Prahy a chtěl znát jeho názor. Václav Havel mu dle všeho řekl, že není v této věci erudovaný, ale že to prošetří a zavolá mu zpátky. Skutečně Václav Havel někdy kolem půlnoci zavolal osobně generálu Barákovi, aby se ho zeptal, zda existuje taková možnost, že by Saddám Husajn mohl získat Tamaru. A jelikož byl pan Barák duší vojákem, vnímal tento rozhovor jako rozhovor s nejvyšším náčelníkem armády státu a sdělil Václavu Havlovi pravdu. A sice to, že jeden kus Tamary se už nachází na Ukrajině a nemůže zaručit, že neskončí někde jinde ohledem na to, že Ukrajina Tamaru nepotřebuje, tak že je možné, že asi bude putovat dál, ale že nezná konečnou destinaci. Prezident Václav Havel evidentně zavolal Billu Clintonovi a potvrdil mu, že jedna Tamara je na Ukrajině a že může skončit i v Iráku. A tím Havel u Clintona opět  bodoval, byl jako vždy až na věky spolehlivý spojenec, kdežto premiér Václav Klaus by shozen, i ve světle toho, že Washington Post ve svém článku pokračoval dál přesnými údaji.

Kdo tedy předal dokumenty, co jsem dal Janu Rumlovi, dál do Washington Postu?

Kdo měl zájem premiéra Václava Klause během jeho návštěvy v USA znevěrohodnit?

Kdo jiný, než ten, kdo chtěl, aby USA víc věřili jemu, než Klausovi?

A nebyl to Jan Ruml , sorry jeho kamarády ve Washingtonu ?

Časově totiž tato událost spadá do doby, kdy se připravovalo  na Václava Klause sarajevský atentát. Stalo se to před sarajevským atentátem, událost jakoby byla impulsem pro Jana Rumla a spol., možná i zdrojem jeho motivace, aby nastartoval sarajevský atentát.  Pravděpodobně, že využil situace, kdy byli Američané z Václava Klause hluboce zklamáni, mohli snad i podporovat Jana Rumla v jeho snaze „sundat“ Klause. Tak to jsem  viděl a vidím  já. Dle všeho Jan Ruml použil informace a „papíry“ ode mě, aby bodoval v USA a získal u nich podporu.  Myslel si, že s podporou Václava Havla a USA se konečně stane premiérem a později nástupcem Václava Havla.

Tento ctižádostivých negramotný nýmand viděl sám sebe v zrcadle svého hybridního ega  jako supermana, ve své mizérii se chtěl stát vůdcem českého národa.

A čím se vlastně tehdy zabýval plk. Václav Kučera, který byl  povýšen ministrem vnitra Janem Rumlem, pardon – aby to bylo přesné – Rumlovou prodlouženou rukou na policejním prezidiu plukovníkem Ing. Janem Zátorským (Zátorský se dostal se na místo policejního prezidenta po odvolání Stanislava Novotného z funkce policejního prezidenta) vlastně  technologem výroby sportovních míčů?