Islamistický Trojský kůň v Čechách III.

V tom islamisty žádaném tažení nestoudně zneužívají moji psychicky nemocnou bývalou ženu proti mně a moji šestiletou letou dceru jako rukojmí  

Po svém návratu do Prahy jsem se v panickém stavu ihned obrátil na ministra vnitra Jana Rumla, jelikož nebyl ve své kanceláři, tak mně přijal ředitel jeho kanceláře Karel Ludvik, kterému jsem vše vysvětil a řekl, že tím jako občan vůči své hostitelské zemi plním svoji povinnost a nyní je to na nich, aniž bych vůbec tušil, že ho nějaká země, byť je jeho rodnou zemí, nezajímá, ale jediné, co ho zajímá, jsou jeho osobní zájmy. Karel Ludvík mně odkázal na ředitele sekce cizinecké policie Karla Freunda, kterého jsem stejně znal, jelikož se jedná o chartistu, co byl manželem další chartistky Ziny Freundové. Tomu jsem též předal všechny své poznatky a též telefonní číslo pana Hanefi Avci, aniž bych tušil, co je to za neschopného impotentního člověka. On mi vůbec neuměl vysvětlit, jak je možné, že člověk hledaný Interpolem, jako je Nurettin Cil, mohl získat z jeho úřadu povolení k pobytu na území Česka či člověk jménem Göksel Otan, který byl do tehdejšího ČSSR odeslán tureckou komunistickou stranou a dostal se sem záhadně přes DDR, mohl tady ještě po tzv. sametové revoluci pobývat dokonce s falešnými doklady! To vše mi ředitel sekce cizinecké policie Karel Freund nedokázal vysvětlit, přitom se jedná o ministerstvo vnitra, kde on jako signatář Charty je ředitelem sekce cizinecké policie a další chartista je přímo ministrem vnitra, oba jsou odpovědní za vnitřní bezpečnost státu! Tento neschopný vysoký činitel policie se mně ptal, zda bych mu mohl ještě dát nějaké údaje o těchto osobách. Ano čtete správně, ředitel sekce cizinecké policie celé České republiky a navíc chartista chtěl, abych já zjistil údaje o osobách, kterým jeho úřad sám udělil povolení k pobytu na území Česka! Slušně řečeno jsem ho poslal někam, že nejsem od toho, abych zjišťoval další informace, že jsem tímto splnil svoji oznamovací povinnost a odešel jsem pryč. 

Nestalo vůbec nic, než to, že dne 8. 9. 1994  Göksel Otan pronikl do mé kanceláře s nabitou a nataženou pistolí a následně moje zatčení a zatčení mého synovce a dalších dvou Kurdů, kteří strávili 27 měsíců ve vazbě, já jsem strávil 31 měsíců v cele mezi masovými vrahy Česka, to byla ta odměna za moji úctu a odpovědnost vůči mě od hostitelské země.

V stejné době ale probíhala intenzivní vyšetřování té zločinecké mafie jak v SRN, tak v Rakousku, ale i v Turecku, ta mafie bezohledně okrádala majetek občanů těchto zemí. Snad se nějaký český policejní orgán se spojil s těmito zeměmi kvůli odhalení zločinů a zločinců, nikoliv proto, že Česká republika byla pro účely této bandy nejen tranzitní zemí pro ukradená auta, ale i částečně spravovala papíry a falešné SPZ, aby se ukradená auta mohla volně neohroženě putovat nejen po evropském kontinentu. Rakouský soud ve svém rozsudku potvrdil, že koordinačním centrem byla Praha. 

Ale jakpak onen Nurettin Cil, který tehdy neuměl ani slovo česky, neznal zde mimo Göksela Otana nikoho, mohl provést tak náročný zločin? Kdo mu v tom pomáhal, kdo mu založil obchodní společnost Trabzon s.r.o., kdo našel pro něho notáře a souhlas majitele objektu sídla této pofiderní společnosti, než Göksel Otan? 

Že by lidé z řad policie se sídlem Nádražní 16 Praha 5, pro které Göksel Otan pracoval jako práskač, o těchto aktivitách svého agenta nic nevedli? Skutečně Göksel Otan byl tak mazaný, že je všechny okecal, nebo měli též z toho profit a kryli zločinecké aktivity této bandy? A copak nedostaly české bezpečnostní složky z Turecka, z SRN a z Rakouska žádné signály, že je v hlavním městě České republiky jisté koordinační centrum zločinu? Zcela jistě ano a dostali ty informace navíc i ode mne. Učinil úřad plk. Václava Kučery něco, co by vedlo k zneškodnění této bandy? Nikoliv, nás umístili do různých vazebních věznic a jim dali volný prostor a dokonce úřad Václava Kučery chtěl oficiálně vracet falešný pas Göksela Otana jemu samotnému, i když tento člověk se musel přiznat do protokolu police, že je vlastníkem falešného pasu a i když samotné turecké velvyslanectví též muselo oficiálně přiznat, že se jedná o falešný pas a toto potvrzení poslalo úřadu Václava Kučery samotného!  Že by Václav Kučera, který tento spisový materiál hrdě ukázal prostřednictvím České televize celému národu, nevěděl, co ukazuje? Teprve já jsem se musel z bezpečnostních kobek vazebních věznic v České republice, kde jsem žebral o papír a tužku, obracet na státní zastupitelství a na všechny možné instituce, aby ten falešný pas nebyl vrácen držiteli falešného pasu, to jest Gökselu Otanovi alias Gürkanu Gönenovi alias X, a nad rámec toho všeho jsem musel poukazovat na skutečnost, že pas je vždy majetkem státu, který pas vystavuje či zapůjčuje svým občanům na jistou dobu, že by ten pas měl být vrácen tureckému velvyslanectví dle národního a mezinárodního práva!  Copak vůbec někoho z úřadu Václava Kučery zajímala nějaká práva? Jestli pak byl Václav Kučera jako šéf tohoto úřadu za toto úmyslné pochybení v jeho úřadu nějak postižen? Nikoliv, Kučery se vůbec nic nedotklo! Místo toho úřad vedený Václavem Kučerou pohrdavě poslal svého operativce v hodnosti podporučíka za adresáty mých dopisů, to jest třeba za samotným ministrem vnitra Janem Rumlem a za Karlem Freundem a sebrali jim ty dopisy, které jsem jim z vazební věznice poslal, s tím, že se jedná o propašované dopisy! 

A copak Václav Kučera nevěděl, že existuje institut "úřední pošta", který nepodléhá cenzuře jako pošta obviněných a uvězněných dle paragrafu 67 písmeno b) se ho cenzura netýká? Věděl, musel vědět! Akorát jeho operativci na základě pokynu jeho úřadu (jiná zákonná cesta není) chtěli předem vystrašit všechny lidi, kteří by se eventuálně mohli zajímat věcně o průběh či o právní důvody toho masakru spáchaného na čtyř Kurdech. Tato metoda zastrašování jim vyšla, skutečně vystrašili kdekoho a tak, jak to u části českých politiků bývá, všichni ze strachy radši pos.... dokonce i Jan Ruml ze strachu popíral před novináři, že se osobně známe.... Tento svérázný postup tohoto subkulturního prostředí, který neměl a nemohl mít oporu v zákoně žádného právního státu, se stal metodou nejen úřadu Kučery, ale později i dalších složek, když chtěli někoho na základě objednávky "dostat"!