Ve jménu lidských práv

10. 04. 2016 10:00:00
Kurdský sen o svobodném Kurdistánu... můj sen o mém návratu do vlasti Pan Hanzelka mi jednou v roce 1979 na otázku, zda věří, že tomu bude jednou v Československu jinak a on bude moci cestovat, odpověděl – víte, naděje je to posle

Zveřejněno 21.9.1991 v týdeníku OBRANA LIDU

Aneb také o tom, jak pan Chňoupek lhal kurdským studentům

Hledal jsem morální čistotu. Každý mladý člověk této fázi života myslím hledá morální čistotu. Když jsme ji my Kurdové nenašli v Turecku nebo na Západě, tak jsme ji zřejmě podvědomě hledali tady, v Československu. Přitom jsme nikdy nebyli komunisty, jen jsme byli revolučně orientováni, ale to byli koncem šedesátých let všichni studenti na celém světě. Kupodivu však byli stejně kritizováni jak na Západě, tak na Východě.

Narodil jsem se v Silvani, v Tureckém Kurdistanu. Když mi bylo sedmnáct, ukončil jsem gymnázium a vydal jsem se do Německa studovat. Ovšem pro nedostatek finančních prostředků jsem se na několik měsíců dostal do jedné továrny v tehdejším Západním Berlíně. Angažoval jsem se ve studentské hnutí, protestoval jsem proti Frankově diktatuře ve Španělsku, když bylo několik baskických studentů odsouzeno k smrti. Pak jsem odjel na krátkou dobu do Francie, tam obdržel stipendium do pěti zemí . Z pěti zemí – Švédska, Polska, SSSR, Bulharska a Československa jsem si vybral tu posledně jmenovanou. Proč? Protože to byla země Jana Palacha a znal jsem díla Vítězslava Nezvala a Karla Čapka. A pak i při studiích v Československu jsem se nepřestal sociálně angažovat, psal kritické básně. Přeložil jsem do své mateřštiny tři romány Karla Čapka a naopak kurdská přísloví do češtiny.

Studentský život v Československu

Jako mladý člověk jsem hledal dynamickou společnost, tu jsem v Československu našel a tak jsem se tady vlastně cítil jako doma... V roce 1974 začala československá vláda na přání Saddáma Husajna posílat kurdské opoziční studenty do Iráku. Rozhodli jsme se tenkrát obsadit velvyslanectví nějaké neutrální země, abychom protestovali proti iráckému režimu a především proti rozhodnutí československého ministerstva zahraničí. Obsadili jsme švédské velvyslanectví a zahájili hladovku. Pár studentů, kteří čekali na svůj nedobrovolný let do Bagdádu ve vazbě, se nám dokonce podařilo zachránit. O osudu ostatních dodnes nikdo nic neví. Pan Chňoupek nám tehdy slíbil, že po opuštění ambasády se nám nic nestane. De facto lhal, protože někteří studenti byli hned poté vyhoštěni z Československa. Naštěstí na Západ. Nás protest jsme chtěli ukončit neboť bulvární tisk na západě tehdy napsal, že Kurdové protestují proti Československu. Ve skutečnosti to nebylo proti Československu, ale proti jisté vládě...

Můj studentský život byl potom složitější. Jako jeden z organizátorů protestu jsem měl potíže jak na fakultě, tak i na kolejích, kde jsem bydlel. Brzy poté jsem se seznámil s různými osobnostmi, které stály v opozici vůči komunistickému režimu později podepsali Chartu 77. Mezi jinými s Tomášem Vrbou, Jaroslavem Kořánem, Jiřím Hanzelkou, profesorem Jiřím Hájkem. S nimi mne spojoval onen pocit existující nespravedlnosti. V případě vyhoštění jsem však neměl v záloze žádnou zemi, která by mne přijala s otevřenou náručí. Kdybych byl Američan, který studoval v Československu, angažoval se pro lidská práva a byl vyhoštěn, vrátil bych se do své země téměř jako hrdina.

S "Lékaři bez hranic" v Iránském Kurdistánu

Po skončení školy mi bylo naznačeno, že povolení k pobytu již nedostanu. Chtěl jsem alespoň šest měsíců pracovat v Československu jako lékař, ale nebylo mi vyhověno. Musel jsem tedy odjet. Naštěstí se naskytla nabídka k atestaci ve Francii. Tam jsem se tehdy angažoval v nově založené organizaci "Lékaři bez hranic". "Lékaři bez hranic" vyplnili mezeru, která byla v humanitární oblasti vedle Červeného kříže. Červený křiž poskytuje pomoc na celém světě jen pod podmínkou, že je oficiálně vyzván vládou příslušné země. Jenže v té době existovala řada zemí, které postihly přírodní či válečné katastrofy a jejichž vlády si takovou humanitární pomoc nepřály. Když kupříkladu Vietnamci tenkrát obsadili Kambodžu, tak pochopitelně nepozvali Červený kříž. Když etiopská vláda zaútočila na eritrejskou menšinu, tak to bylo stejné. Vláda Afghánistánu si také takovou pomoc nepřála, neboť nechtěla, aby se svět dověděl o skutečné tváři tamější války. Jedna z mých prvních dobrovolných misí v rámci hnutí "Lékaři bez hranic" směřovala do Kurdistánu. Chomejní byl tenkrát díky své politice vůči USA sympatický mimo jiné i sociálním demokratům v Evropě, a protože levicové strany měly tehdy v řadě zemí silné pozice, zpočátku Chomejního neodsoudily tak, jak to udělaly později. Chomejní totiž předtím, než válčil s Irákem, začal bombardovat civilní obyvatelstvo v Iránském Kurdistánu. Můžeme říci, že válku začal Saddám Husajn, ale to nic na věci nezmění, že je jeden jako druhý. Chomejní měl k bombardování Kurdů stíhačkami Fantóm a helikoptérami Kobra několik důvodů. Sám byl šíitem, kdežto Kurdové jsou sunnité. Málokdo na světě byl tenkrát ochoten jim pomoci. Neříkám, že naše pomoc byla kdoví jak velká, ale postavili jsme tam několik lazaretů, v nichž jsme léčili zraněné civilní obyvatele i vojáky Chomejního. Po devíti měsících jsem se vrátil do Evropy, abych organizoval přísun medikamentů do postižené oblasti. Jenže návrat nebyl možný.

Postavení Kurdů v Evropě

V Evropě žije celkem 600 tisíc Kurdů. Ve skandinávských zemích a ve Francii mají stejná práva jako ostatní menšiny, ale v Německu, kde jich žije kolem 400 tisíc, nemají sebemenší menšinová práva, jaká tam mají například Italové, Turci, Řekové, Španělé... Když jsem se v roce 1984 obrátil na německé ministerstvo zdravotnictví a německý Červený kříž s prosbou, aby vydali brožurku první pomoci v kurdštině, neumíte si představit, jak dlouho jsem o to musel bojovat.

* Přistěhovalectví do Evropy a do Československa

Východní Evropa se panicky třese před vlnou přistěhovalectví. Nedávno jsme byli svědky masového exodu Albánců do Itálie, která je deportovala zpět do vlasti. Já osobně nechápu ten panický strach, který zde zřejmě existuje. Myslím si, že pasivní integrační potenciál Československa může dovolit, aby tato země i v budoucnu přijímala nejen kolem deseti tisíc, ale i sta tisíce občanů jiných zemí, kteří se ocitli v nějaké nouzi. Tyto obavy nejsou oprávněné... Někdo se může ptát, zda tento strach nepochází z určité sociální lability v naší společnosti. Ale já si myslím, že tyto obavy mají své kořeny spíše v nové monokultuře, která u vás existuje. Za socialismu se v Československu sice hodně četlo, dokonce více než třeba v Německu či ve Francii, ale četba má v kultuře pouze relativní význam. Žádná četba totiž nemůže nahradit přímý kontakt s jinou kulturou. Uvedu příklad z novodobých dějin Německa. Když začali v šedesátých letech přijíždět do Německa Italové coby gastarbeitři, přivezli si s sebou i špagety a pizzu. Němci jim tenkrát spílali "špageti folk" neboli národ špaget. Dnes jsou špagety a pizza nedílnou součástí německé gastronomie a nadávka z šedesátých let zmizela... Protože v Československu přímý kontakt chyběl, mají jednotliví občané obavy z přistěhovalectví, obavy z neznáma, ale ty nemusí mít ekonomický podklad.

Existuje rasismus v Československu ve srovnání s Německem a Francií?

Například předseda Strany ústavní demokracie pan Kotas vyjádřil v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes znepokojení nad rozmachem rasismu v Československu. Kdybych měl srovnávat, tak třeba v západním Německu je situace podobná té v Československu, je ovšem jiná než v Německu východním. Němci umí svou úzkost vyjádřit poněkud hlasitěji, což vidím z pozice lékaře jako výhodu pro ty, kdo hledají podstatu těchto problémů. V Československu ale vyjadřuje průměrný občan své obavy tiše a hledání diagnózy je tedy obtížné. Myslím si, že však nejde o rasismus, ale o již zmíněný strach z neznámého... Ano, je to spíše úzkost a strach, která se projevuje v nejrůznějších formách, jiných než jsou projevy ideologie. Jako student jsem navštěvoval semináře akademika Charváta, který patřil k nejlepším lékařům dvacátého století v Československu. V knize "Člověk a jeho svět" říká, že člověk měl odjakživa strach ze smrti a pekla, ale těšil se na ráj. My jsme mu ten pocit z ráje vzali, ale strach mu zůstal... Pokud se státní instituce a sdělovací prostředky odvážně pustí do tohoto problému, bude ho Československo schopno vyřešit v krátké době. Ve východním Německu je to něco jiného. Mnozí z těch, kteří tam dnes vykřikují rasistická hesla, měli v rodině někoho, kdo dokonce jako nacista bojoval. A bohužel, východní Němci neměli za "reálně existujícího socialismu" možnost zpracovat novodobé dějiny ani jako jednotlivci, ani jako společnost.

Konflikt na Blízkém východě

Sovětský svaz bohužel nic nepodnikl, Spojené státy se naopak angažovaly svou humanitární pomocí a Mitterrand byl "pochválen" za snahu, ale s to nestačilo a nestačí na to, aby Kurdové měli přijatelný život. Kurdové mají právo na důstojný život, aby člověk nebyl utiskován proto, že mluví kurdsky, aby nebyl zatčen nebo zabit, protože je "jenom" Kurdem. Saddám Husajn začal před čtyřmi lety bombardovat kurdské vesnice a města jedovatým plynem proto, že tam žili Kurdové, nikoli proto, že by patřili k nějaké jiné straně nebo armádě. To bych nazval rasismem a fašismem – když někdo ničí určitou populaci, protože patří k jiné národnosti či rase. Přijatelným životem - a tím myslím právo Kurdů alespoň spolurozhodovat o své budoucnosti. Zdaleka to neznamená, že jsem zastáncem "nových nacionálních států", proto také nedovedu pochopit snahy některých Slováků pro odtržení.

Kurdové žijící v Turecku

V Turecku žije dvanáct až patnáct miliónů, v Iráku čtyři milióny a v Sýrii milión. V Sovětském svazu kolem osmi set tisíc. Turecko de facto velkoryse poskytlo iráckým Kurdům pomoc na svém území v době války, ale Kurdové žijící v Turecku by měli mít také právo na sebeurčení společně s Turky. Turecký prezident je velice odvážný a sám se několikrát prohlásil za Kurda. Jeho snahy o vytvoření moderního Turecka a vyřešení národnostních problémů však narážejí na odpor různých sil, které by rády celkový sociální a politický vývoj v zemi zbrzdily. Ale to známe tady také, že... V Československu se lidé z kusých zpráv televize dozvědí o tom, že skupiny Kurdů podnikají ozbrojené výpady proti Turecku... V každé společnosti působí různé radikální skupiny, ale už slovo radikalismus podle mne naznačuje, že jde o menší skupiny. Tito radikálové jednají absurdně, protože žijí v Iráku v absurdních podmínkách. Násilí provokuje násilí. Tady se v absurdních podmínkách jednalo také absurdně. Například, když si lidé stavěli balóny, aby se dostali přes "železnou oponu" na Západ. Nic však nikoho neopravňuje k použití násilí při řešení politických problémů. Podle mne by Turecko mělo začít amnestií politických vězňů.

Naděje na mírové řešení palestinsko-izraelského problému

Blízký východ žije dozvuky války a určitými nadějemi na mírové řešení palestinsko - izraelského problému. Svět může vidět v Izraeli jediný zádrhel, ovšem ve skutečnosti tomu tak není. Pamatuji si, jak koncem šedesátých let Jordánci brutálně masakrovali Palestince, to nebyli žádní Židé, Ale Arabové. Vidět Izrael jako satana, který je původcem všeho zla, je přehnané... Židé musí mít přece minimální záruky své budoucnosti. Arabský nacionalismus je někdy nekontrolovatelný. Svět musí pochopit obavy a strach Židů, porozumět jim. Je to malý národ, který toho vytrpěl více než kterýkoli jiný. Přes veškeré překážky má dnes kousek území, na kterém se může cítit jako doma. Izrael dnes reprezentuje jednu z mála či spíše jedinou demokratickou zemi v oceánu diktátorských režimů. Neznám jinou zemi té části světa, kde by parlament fungoval tak dokonale jako v Izraeli. Není jisté, že by vytvoření Palestinského státu přineslo řešení. A nemyslím si, že samotní Arabové mají zájem na vzniku palestinského státu. Část Palestiny leží dnes v Jordánsku. A kdybychom to protáhli o kousíček dál, tak také v Libanonu a Sýrii – a pochopitelně v Izraeli. Myslíte si, že král Husajn či Háfiz Asád by dali Palestincům dobrovolně "svá" území?

Kurdský sen o svobodném Kurdistánu... můj sen o mém návratu do vlasti

Pan Hanzelka mi jednou v roce 1979 na otázku, zda věří, že tomu bude jednou v Československu jinak a on bude moci cestovat, odpověděl – víte, naděje je to poslední, co může člověk ztratit. Měl tenkrát pravdu.

Zveřejněno 21.9.1991 v týdeníku OBRANA LIDU

* Tehdy šlo o panicky strach z ruských , ukrajinských přistěhovaleců a nikoliv z tzv. islamských zemi , ktere má jiné dimenze

Autor: Yekta Uzunoglu | neděle 10.4.2016 10:00 | karma článku: 11.59 | přečteno: 139x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 21.06 | Přečteno: 413 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.91 | Přečteno: 291 |

Jiří Kačír

Recenze hry Baldur's Gate 3 a nových pravidel D&D 5E

Baldurs Gate 3 je RPG hra postavená na pravidlech Dungeons & Dragons, konkrétně na jejich nejnovější verzi 5E. Oproti verzím 3.5 a 4.0, které se používaly někdy od roku 2000 až do teď, se ve verzi 5E provedla spousta změn.

17.3.2024 v 13:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 67 | Diskuse

Vlastík Fürst

Dě-da nebo dědek plesnivý

Blíží se jaro a s ním doba, kdy se do ulic vyrojí spousta lehce přioděných slečen a dam. A tak se možná my, co jsme většinově orientovaní, od těch krasavic zase dočkáme nějakého nelichotivého komentáře.

16.3.2024 v 8:30 | Karma článku: 26.76 | Přečteno: 572 | Diskuse
Počet článků 320 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 733

yektauzunoglu.com 

https://www.facebook.com/MUDrYektaUzunoglu

https://twitter.com/YektaUzunoglu?

 

MUDr. Yekta Uzunoglu (kurdským jménem Yekta Geylanî, * 10. května 1953 Silvan, Turecko) je kurdský lékař a podnikatel s arménskými kořeny (mezi jeho předky byli turečtí Arméni, oběti Arménské genocidy na konci první světové války).[zdroj?] Mimo svých profesí se celoživotně angažuje jako kurdský aktivista (upozorňování na potlačování kurdské menšiny v Turecku, Íránu a Iráku), spisovatel a překladatel: Je například autorem překladů částí Bible a děl Karla Čapka do kurdštiny, a naopak kurdské poezie i prózy do češtiny a němčiny. V roce 2006 obdržel cenu Františka Kriegla.Od roku 1996 německé občanství.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...